Reklama
 
Blog | Petr Hanus

Zodpovědnost jako první cíl strategie

Denně slýcháváme o nekvalitním přílivu výrobků z východu. Ze zemí jako je Čína, Indie, Tchaj-wan se na náš trh dostávají toxické, nebezpečné a jinak zdravotně závadné výrobky. Různé noviny a časopisy věnují tomuto tématu místo v podobě informačního servisu pro zákazníky. Různé vládní a nevládní organizace také plní roli jakéhosi „kontrolora (informační jednotku) potrubí“, která by měla upozornit na problém, který nastal. Pod pojmem potrubí si lze představit tok výrobků a zboží trhem. To potom uvede do pohybu další sílu, která by měla „utáhnout kohout na potrubí“. V podstatě zastavit příliv nebezpečného výrobku na trh a potrestat místního dodavatele vysokou pokutou nebo jinou formou sankce. Může být předmětem diskuze, jestli se tak ve skutečnosti opravdu děje nebo nikoli. Může se také diskutovat o výši pokut a trestů, zákazů i dalších opatření. Můžeme také doufat ve správné fungování orgánů, které toto mají zajišťovat. Kde je však skutečný problém?

Problém je
s dodavateli, kteří jsou neschopní si zajistit dostatek informací o výrobci
produktu. Může být namítnuto, že sám výrobce nemá povinnost dodat potřebné
informace. Už toto by mělo znamenat, že samotný dodavatel (zboží na vnitřní trh)
by měl od dodávky zboží odstoupit, protože některé informace poskytované od
výrobce jsou nedostatečné či dokonce podezřelé. Již podezření by mělo vyvolat
další otázky a mělo by sloužit k pozastavení jednání o dodávce zboží a mělo by
být nařízeno zevnitř (nebo z vnějšku) firmy další šetření. Obchod by neměl
pokračovat do té doby, než se vyjasní situace, popřípadě než jsou dodány
věrohodné dokumenty o bezpečnosti či netoxicitě výrobku. Otázkou však zůstává,
zda je možné se spolehnout jen na dokumenty dodané výrobcem nebo oficiálním
kontrolním orgánem, který působí v zemi výrobce.

Každá firma
by si měla stanovit jako jasný cíl své strategie odmítnutí nebo pozastavení
dodávky zboží a následné šetření, pokud se vyskytnou jen sebemenší
nesrovnalosti v informacích o dodávaném zboží. Každý dodavatel by měl být
podroben takovému souboru kontrol a opatření, které by adekvátně odpovídaly
daným skutečnostem a rizikům z obchodu plynoucím, ať už ze strany třetí osoby
nebo z vlastní iniciativy. Dodavatel na vnitřní trh by neměl zodpovídat jen za
svého dodavatele výrobků, nýbrž by měl zodpovídat za celý řetězec dodavatelů,
který se podílí na úplné tvorbě výrobku. Měl by jít do hloubky a do historie,
měl by se pídit kdy, kde a za jakých podmínek byl například vyroben polotovar.
Neměl by se zevrubně zabývat pouze primárním dodavatelem, který kompletuje
výrobek. Měl by se také zajímat, zda v předchozí výrobě jsou dodržovány
základní standardy jako bezpečnost práce, dodržování zákoníku práce, dodržování
základních lidských práv atd.


Firemní strategie by měla z tohoto zjištění vycházet. Je možné a nutné zde namítnout,
že náklady s tímto zjišťováním spojené by byly tak vysoké, že by to znamenalo
ztrátu konkurenceschopnosti na trhu. Ano, to je jisté míry pravda. Kde hledat
řešení? Je oním řešením plně se spoléhat na samoregulační mechanismy trhu, jak
o nich mluví liberální ekonomové nebo se držet zajeté regulační koleje
podporované státem?

Reklama