Je to pochopitelné z ekonomického paradigmatu. Proč by se firma v širším slova smyslu obírala o svůj vlastní prostor na trhu a o zisk. To je pochopitelné. Nelze tedy obviňovat jen a pouze veliké nadnárodní korporace, ty nejsou jedinými viníky dnešního neudržitelného vývoje. Jsou to v obecné formě všechny soukromé, ale i státem řízené firmy a společnosti, které svou vlastní činností nabourávají celou současnou biologickou diverzitu. Ano, je to lehké obvinění – namítnou mnozí, ale je nutno si uvědomit, že to může být pravda. Rezolutní odmítnutí získáme právě od osobností, kteří na současný lidský rozvoj vzhlíží právě z onoho ekonomického paradigmatu. Troufám, si zde navrhnout a aby toto paradigma začalo být označováno právě jako – paradigma jednostranné ekonomické naivity.
Soudobé osobnosti, a mnozí mi dají jistě za pravdu, když budu hovořit o prezidentu Ing. V. Klausovi, tvrdí právě v souladu s paradigmatem jednostranné ekonomické naivity, že vše musí být podřízeno právě onomu ekonomickému paradigmatu, chceme-li tak nic nesmí stát v cestě volnému obchodu a volné obchodní soutěži – neoliberalismu. Toto je právě a pouze povrchní nazírání na svět, který má být hodnocen pouze prostřednictvím ekonomických ukazatelů, jako je hrubý domácí produkt, saldo zahraničního obchodu atd. Zdůrazňuji, že toto je pouze pohled na rozvoj lidstva pouze z ekonomického paradigmatu. Je to nazírání na současnost jen z jednoho úhlu, což je špatné a jak se ukázalo za posledních padesát, šedesát let vede toto vše, podřízení se ekonomickému paradigmatu, k devastaci planety ve smyslu totálního konce v celosvětovém měřítku.
Vše podřídit ekonomickému rozvoji. Proč? Odpovědí tzv. „Jednostranných ekonomistů“(chci se zde vyhnout pojmu jako materialistů nebo kapitalistů, jinak bych byl označen za marxistu, či dokonce komunistu) může být a ve velké počtu odpovědí také je, že celosvětově se zvýší úroveň blahobytu. Toto je pouze naivní a idealistická touha a nedosažitelná myšlenka, pokud se budeme striktně držet ekonomického paradigmatu, není možno této skutečnosti dosáhnout. Proč by se soukromé subjekty(firmy, korporace), zajímaly o to, v jakém blahobytu budou žít její zaměstnanci, když jediným cílem těchto subjektů je co největší zisk. To vede samozřejmě k tlačení nákladů(např. za zaměstnance z čehož vyplývá samozřejmá nižší úroveň blahobytu) dolů. Tak firma může dosáhnout největšího zisku. Toto je obecná věc – za co nejmenší náklady, co možná největší zisk. Tento argument o zvyšování blahobytu je tudíž velice zavádějící. Autoři jako Johan Nordberg jej však budou stále obhajovat.
Co však můžeme udělat my? Tato otázka daleko sahá nad moje možnosti a řekl bych, že bude diskutována do té doby, dokud nebude na diskuze již pozdě. V současné době se začíná prosazovat a je diskutována otázka trvale udržitelného rozvoje, která bude pro budoucí lidský rozvoj velice důležitá. Uskutečnilo se mnoho setkání státních i soukromých představitelů na nich se pomalu začalo klást důležité otázky vedoucí ke zdárnému konci a zvládnutí blížící se neodvratné ekologické katastrofy v celosvětovém měřítku. Je možné uvažovat optimisticky a klást důvěru na tyto summity o tzv. „udržitelné budoucnosti“, ale mohli bychom my jako obyčejní lidé také nějak pomoci? Tuto otázku ne direktivní příkaz by si mohl/měl položit každý z nás. Fantazie mnohých je však nedostatečná a ekonomické faktory jsou také velmi odstrašující a říkají nám, že pokud bude výroba stagnovat bude konec i systému. Je proto nutno činit osobní rozhodnutí i za cenu snížení osobního blahobytu. Jak poukázal ve své knize Václav Klaus: „Modrá je naše planete, nikoliv zelená“, tak i já ukončím toto malé zamyšlení: „Zelená je naše planeta a nikoliv modrá“.