Cestování po městě se
stává honem na chodce
Každé ráno se pravidelně budím před šestou hodinou,
převaluji se a je pro mě těžké dál spát. Není to dáno zlými sny nebo rychlým
životním stylem, který dnes udává tempo celé společnosti, i když i to má určitý
vliv. Moje přerušování spánkového cyklu se děje v důsledku automobilové dopravy
v centru města.
Bydlím
sotva dvě minuty od náměstí, které je hlavním společenským centrem Jihlavy,
skrz něž vede významná dopravní trasa, kterou si každodenně zkracují cestu do
práce stovky občanů. Berme v potaz, že
městskou hromadnou dopravu a zásobování do této kritiky nebudu započítávat,
protože ta se dá ospravedlnit. Neberu však dopravu, která by dle mého názoru
neměla v centru města co dělat. Jistě budu nařčen z naivity. Chtít zastavit
celou soukromou dopravu v centru by určitě znamenalo kolaps a značnou ztrátu
příjmů pro firmy a obchody. Nutno podotknout, že by to jistě byla oficiální
odpověď povolaných lidí z magistrátu města Jihlavy i výše zmíněných obchodníků.
Omezit vjezd vozidel? Dalo by se o tom polemizovat a vést konstruktivní
diskuzi. V ulici, kde bydlím, nežiji pouze sám, a tak předpokládám, že bychom
vytvořili velkou skupinu, se kterou by se již muselo počítat.
Po tomto
ranním probuzení, které mé náladě nic dobrého nepřidá, se vydávám na cestu do
školy. Snaha přecházet ulici přímo před domem se občas dá popsat slovy „hra o
přežití“. Každé ráno u přechodů v
blízkosti škol stojí uniformovaní policisté s reflexními vestami a dohlížejí na
tzv. klidný, ohleduplný a spořádaný provoz na komunikacích. Je to však nutné?
Nedalo by se omezit toto hlídkování, tudíž i ušetřit peníze daňových poplatníků
jinou konstruktivnější prací těchto
bezpečnostních složek? Omezení vjezdu do centra dejme tomu do devíti hodin by
znamenalo nepotřebnost hlídek a jejich přesunutí na místa, kde jsou potřebnější.
Nechme stranou běžnou praxi městské policie při obcházení a pokutování špatně
parkujících občanů. Znamenalo by to nějaký velký problém? Většina obchodů, až
na potraviny, otvírá kolem deváté hodiny, tak nevidím sebemenší důvod, proč
tento návrh neodsouhlasit. Také nechápu, proč ještě magistrát tuto jednoduchou
věc nenavrhl?
Vraťme se
nyní zpět. Kolem osmé hodiny musím čekat i celých pět minut, než se naskytne
prostor, abych mohl bezpečně přejít ulici. Během této doby jsem nucen dýchat
všechny výfukové plyny, trpět nechtěným hlukem, který mi opravdu nepřináší
štěstí a radost.
Po úspěšném
absolvování této překážky jsem ale stále nucen dál dýchat výfukové zplodiny.
Při průchodu úzkou uličkou ve staré části města jsem pronásledován pomalu
jedoucím autem, které nevím z jakého důvodu, se snaží touto nepochopitelnou
cestou projet. Sem tam si ještě drze zatroubí, abych svoji chůzi laskavě
zrychlil. To je už pro mě vrchol. Celou cestu dýchat smrad, být pronásledován
autem a čelit posměchu řidičů, kterým tak dávají najevo svůj vyšší sociální
statut než mám já jako chodec.
Chci zde
zdůraznit, že automobilová doprava je to nejhorší, co člověka mohlo potkat.
Konkrétně za mou osobu musím říci, že ztrácím vůli a chuť si automobil
pořizovat. Cítím, že bych se potom stal jedním z těch lidí, které kritizuji.
Někteří zastánci automobilismu namítnou, že takhle může mluvit jenom člověk,
který závidí, že sám automobil nevlastní. To je však zaslepenost. Vlastníci
automobilu však tímto sami sebe přesvědčují o své pravdě a o své „mobilní“
schopnosti dosáhnout nedosažitelného a impotenci imobilních občanů. Díky vám se
dnes mnoha lidem žije v hrozných
podmínkách města hůře. Za tuto cenu si potřebu posilovat vlastní ego a
materialistické potřeby raději nechám zajít. Alespoň prozatím, než se změní
myšlení lidí. Jsem optimista.