Některé tyto režimy existovaly v minulosti jen krátkou, jako třeba Pol Potova Kambodža v osmdesátých letech minulého století. Další tisíciletá říše nakonec tak tisíciletá nebyla, jak bylo plánováno a nakonec i vláda dělnické třídy pod záštitou marxismu-leninismu nebyla tak úspěšná a konkurence-schopná jako její západní ekonomičtí a ideologičtí nepřátelé.
Jmenováno bylo zatím jen málo států, jejichž politické zřízení, nabývalo totalitárních či autoritativních podob. Za dlouhou dobu lidské historie, která by se dala shrnout jako vláda elit, která ovládá ne-elitářské masy lidí se po celém světě vystřídalo mnoho druhů a typů vlád od různých druhů tyranií, despocií až po zrůdné totalitární a autoritativní režimy, které měli za následek smrt milionů lidí. Pojďme si ale především definovat ony slova se kterými pracujeme výše, jako totalitární, autoritativní.
Co je to tedy totalitarismus? Pojem jako takový se začíná používat poměrně nedávno, kde jinde než v centru všech fašistů – v Itálii, kde ho v roce 1922 začali používat protivníci fašistů jako kritiku jejich nedemokratického stylu vládnutí. Poté se již termín rozšířil i mezi samotné fašisty, kteří tento výraz přejali a začali ho hojně využívat ve svých projevech, jako např. Bennito Mussoliny – vůdce italských fašistů.
Původ slova je klasicky z latiny totus nebo totalis = celý. Pozdějšími slovními úpravami získal svoji konečnou podobu. Totalitarismus celkově tedy znamená radikální popření základních zásad liberalismu(ekonomické svobody), občanských práv, individuální svobody, možnosti výběru z více politických stran – politického pluralismu a zákonnosti. Je to vlastně snaha o totální(celkové) prosazení ideologie ve všech oblastech společenského života, znamená rozšíření totální politické kontroly na všechny stránky společenského života jako: hospodářství, kultura, umění, školství, společenské organizace, církve atd.. Usiluje o totální bezpodmínečné angažování většiny populace na politizaci. Totalitní se stává stát především tehdy, když dochází k potlačení partikulárních zájmů jakýmkoliv zdůvodněním. Mezi další charakteristické rysy totalitarismu patří to že tyto režimy vznikají v masových společnostech a snaží se izolovat člověka jako jednotku od ostatních členů společnosti. Je nutno, aby existovala vždy jenom jedna politická strana nebo politické uskupení, které řídí absolutně všechno, je tzv. středobodem. V čele tohoto politického uskupení stojí jedna vůdčí osobnost, která vše řídí. Ačkoliv totalitarismus většinou vede permanentní boj i proti náboženství, sám využívá ve své ideologii náboženské prvky i jako prostředky pro zajištění vlastní legitimity. Společnost je ve všem podřízena ideologii. Totalitaristické režimy se dále snaží aktivisticky nutit občany(masy) na veřejném životě. Společnost ovládá teror, který má podobu jak fyzického , tak i psychologického charakteru. Je vytvořena instituce tajné policie, která dále vytváří svoje informátorské(udavačské) sítě. V neposlední řadě mají tyto režimy tzv. božské/stvořitelské tendence, protože chtějí vytvořit nového člověka, který by byl oproštěn od všeho ne-totalitního.
Existuje mnoho druhů třídění totalitárních režimů. My se budeme držet rozdělení podle W. Merkela, který rozděluje totalitární režimy do základních tří skupin: 1. Komunistické – sem můžeme zařadit Sovětský svaz za doby vláda Stalina(1929 – 1953) totalitní režimy; Čínu s vedením Mao Ce-Tunga(1949 – 1976); Kambodža v době vláda Pol Pota(1975 – 1979); Severní Koreu za vlády obou Kimů(od roku 1945); Albánii Envera Hodži(1945 – 1985), 2. Fašistické totalitní režimy – zde je pouze zařazena německá Třetí říše(1939 – 1945), 3. Teokratické totalitní režimy – v islámské podobě jako např. Írán pod vládou ajatolláha Chomejního(1979 – 1989); talibanská éra Afganistánu(1997 – 2001).
Autoritarismus je oproti pojetí a definice totalitarismu poněkud odlišný. Autoritarismus je jakousi další kategorií mimo demokracii a totalitarismus. Režim se především zaměřuje proti pluralismu politických stran. Snaží se vytvořit reprezentaci odlišnou od reprezentace parlamentní. Ačkoliv autoritativní režimy vylučují soupeření politických stran, tvrdí také že vládci nesmějí a nemají být všemocní, ale musí být podřízení zákonům, morálce či náboženství. Sem můžeme například zařadit Salazarovké Portugalsko.
Dle J.J Linze můžeme rozdělit autoritativní režimy na: 1.S limitovaným politickým pluralismem, 2.Bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou, 3.Bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace, 4.Režimy ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic.
Dále také podle Linze můžeme rozdělit autoritativní režimy na jednotlivé typy: 1. Byrokraticko – militaristické autoritativní režimy-jde o nejrozšířenější typ režimu, lze zde rozeznat dominantní roli armádního a byrokratického aparátu. Patří sem například Španělsko za dob Franka(1936-1975), Chile za Pinocheta(1973-1989), Polsko za vlády maršálů Pilsudského a Rydze-Smiglého(1926-1939), Maďarsko za Horthyho(1920-1944), Argentinu za Peróna(1946-1955). 2.Organicko – etatistické autoritativní režimy-je zde odmítnut model třídního konfliktu, objevuje se touha vytvořit institucionalizovaný kanál pro reprezentaci různorodosti zájmů. Základní myšlenkou organické demokracie je předpoklad, že lidé jsou přirozeně členy bezpočtu různých sociálních skupin, jež stojí v kontrastu s uměle vytvořenými skupinami(politickými stranami), tyto malé skupiny jsou dále politizovány. Portugalsko(1926-1974), Dollfussovo a Schussnigovo Rakousko(1934-1938), a lze sem zařadit částečně i Mussoliniho Itálii. 3.Mobilizační autoritativní režimy-existují ve společnostech, které za sebou mají dlouhou demokratickou minulost, která však nedokázala řešit základní problémy, zde nelze uskutečnit byrokraticko-militaristickou vládu ani vládu založenou na principech organického etatismu kvůli značné touze společnosti podílet se na výkonu moci. 4.Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy-dominantní jediná politická strana vznikla v důsledku boje kolonie za nezávislost.Tyto režimy jsou založeny na značné mobilizaci společnosti. Nejvíce se tento typ režimu realizoval v afrických zemích po získání nezávislosti na koloniálních mocnostech. 5.Rasové a etnické „demokracie“-tato tzv. demokracie, není v pravém slova smyslu demokracie. Na moci se zde podílí pouze úzce/rasově/etnicky vymezená část obyvatelstva, především ta menší, která následně vládne/utlačuje větší část obyvatelstva(Tento režim má velice blízko ke klasické západní demokracii, ale nenechme se zmýlit!) jako příklad bychom mohli použít Jihoafrickou republiku(1948-1993). 6.Defektní a pretotalitní autoritativní režimy-to jsou v podstatě totalitní režimy, které ještě nedosáhly takového stupně mobilizace společnosti a míry užité ideologie nutné pro dosažení legitimity. Také zde je limitovaný pluralismus naprosto vyloučen. Za příklad nám může posloužit sovětské období Nové ekonomické politiky(1921-1924) a nebo státy východní Evropy těsně po druhé světové válce. 7.Posttotalitní autoritativní režimy-jde o typ režimu, který je podobný defektnímu a pretotalitnímu režimu. Podíl na moci má stále jedna strana, elita, ale dominantní pozice strany se začíná pomalu vytrácet. Sem můžeme zařadit některé země střední a východní Evropy od 50. let 20. století.
V následující kapitole si shrneme naše poznatky. Existuje celá řada definic druhů a typů totalitních a autoritativních režimů. Autor od autora se liší. Pokud vás tedy zajímá, více, je třeba hledat a zkoumat. Pro srovnání si uvedeme v čem se od sebe fundamentálně liší totalitní a autoritativní režimy. Pro přehlednost jsem přebral tabulku z knihy od Stanislava Balíka a Michala Kubáta – Teorie a praxe totalitních režimů a autoritativních režimů.
Srovnání autoritarismu a totalitarismu
|
| autoritarismus | totalitarismus |
| autonomie společenských struktur a nepolitické sféry | ano | ne |
| kontrola všech aspektů života společnosti | ne | ano |
| absolutní kontrola ekonomické činnosti | ne | ano |
| vůdčí kontrola jediné masové strany | ne/omezená1 | ano |
| ovládnutí správních struktur představiteli vládnoucí strany | ne | ano |
| legální či semilegální opozice | omezeně | ne |
| existence vůdčí ideologie | ne | ano |
| masový teror doléhající na celou společnost | ne | ano |
| vypořádání se s politickými protivníky prostřednictvím násilí | ano | ano |
| politická mobilizace obyvatel | ne/omezená1 | ano |
| snaha o expanzi | ne | ano |
| vzor pro jiné země | ne/omezeně | ano |
1 Většinou pouze v krátkém období ustavování autoritativního režimu.
Literatura:Stanislav Balík a Michala Kubát – Teorie a praxe totalitních režimů a autoritativních režimů.